Okolí
Dolní Věstonice
Obec Dolní Věstonice (německy Unter Wisternitz) se nalézá severně od Pavlovských vrchů (Pálavy) asi 10 km na sever od Mikulova na jižním břehu Novomlýnských nádrží. Téměř celou východní část obce tvoří Sklepní ulice s původními i nově vybudovanými vinnými sklepy. Vinařství má v obci tisíciletou tradici.
Území obce bylo osídleno již od pravěku jak dokládají četné archeologické nálezy zejména z doby lovců mamutů (stáří asi 30-25 tisíc let), které jsou zpřístupněny veřejnosti ve zdejším archeologickém muzeu. Jedním z nejvýznamnějších zdejších archeologických nálezů je nepochybně plastika Věstonická Venuše, objevená již roku 1925. Od 1. července 2008 je naleziště zapsáno mezi Národní kulturní památky ČR.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1312 (Wistanicz). V šestnáctém století se zde usadili novokřtěnci - habáni. Roku 1930 měla obec 688 obyvatel, většinou německé národnosti (93,3 %) – tito byli po roce 1945 vesměs vysídleni.
Zajímavosti:
- Přímo nad obcí se tyčí zřícenina hradu Děvičky a nejvyšší vrch Pavlovských vrchů Děvín.
- Na východním okraji obce se nalézá významná geologická lokalita Kalendář věků a místo významných archeologických nálezů.
- Původně gotický Kostel svatého Michaela archanděla připomínán již v roce 1389.
- Budova bývalé radnice ze století, v níž je v současné době umístěna archeologická expozice.
- Sousoší Panny Marie pomocné od Ignáce Lengelachera z roku 1724
- Habánské náměstí, tzv. Husí plácek, patří k největším zvláštnostem mikulovské vinařské oblasti. Habánské vinné sklepy zde tvoří celé náměstíčko
Věstonická Venuše
Věstonická Venuše je keramická soška nahé ženy vyrobená z pálené hlíny pocházející z mladého paleolitu a datovaná do období 29 000 – 25 000 př. n. l. Patří tak k vůbec nejstarším ukázkám umělecké tvorby tohoto druhu, a to celosvětově.
Soška byla nalezena 13. července 1925 v popelišti v horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Paleolitickou krásku objevil tým Karla Absolona, známého badatele ve speleologii a archeologii. Sám profesor tehdy na lokalitě nebyl přítomen, ačkoli je většinou za objevitele označován. Soška ležela ve zbytcích pradávného ohniště rozlomená na dva kusy, které zpočátku ani nevypadaly, že patří k sobě. Teprve po očištění se ukázalo, že celek se podobá ženské postavě.
Je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Materiál, který byl k její výrobě použit, je pravděpodobně směsí hlíny a vápence, obdobné drobné plastiky byly přitom většinou zhotovovány z kamene nebo kostí. Objevil se také pikantní detail: na hýždích sošky se zachoval otisk prstu dítěte starého asi deset let.
V současnosti je soška Věstonické Venuše v držení Moravského zemského muzea v Brně, kde je uložena ve sbírkách ústavu Anthropos. Její hodnotu stanovili v roce 2004 američtí starožitníci na 40 milionů dolarů.[1]
Od roku 2008 je archeologické naleziště Dolní Věstonice a soubor nejvýznamnějších nálezů, včetně Věstonické Venuše, národní kulturní památkou.
Chráněná krajinná oblast Pálava
Chráněná krajinná oblast Pálava byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 19. 3. 1976 na území o rozloze 83 km² zahrnujícím hřebeny Pavlovských vrchů, Milovický les a sníženinu jižně od něj až postátní hranici s Rakouskem.
CHKO Pálava ochraňuje nejcennější biotopy druhově bohatých skalních, drnových a lučních stepí,lesostepí, teplomilných doubrav a suťových lesů vyvinutých na vápencových kopcích Pavlovských vrchů. Lesní komplex Milovického lesa tvoří teplomilné doubravy a panonské dubohabřinyse dvěma oborami pro chov zvěře.
V nivě Dyje mezi Novými Mlýny a Bulhary se střídají lužní lesy s jinými mokřadními nebo vodními společenstvy. V roce 1986 byla chráněná krajinná oblast Pálava organizací UNESCO zařazena do mezinárodní sítě biosférických rezervací chránících ukázky nejvýznačnějších světových ekosystémů. Na území CHKO byla v roce 2004 vyhlášena ptačí oblast. Předmětem ochrany jsou populace čápa bílého,orla mořského,včelojeda lesního,strakapouda jižního,strakapouda prostředního,pěnice vlašské,lejska bělokrkého a ťuhýka obecného.
Pavlovském vrchy
Pavlovské vrchy (hovorově Pálava, oba názvy odvozeny od obce Pavlov, něm. Pollauer Berge) jsou vápencovým pohořím, které se táhne na samém jihu Moravy od ohbí Dyje dvacet kilometrů na jih okolo Mikulova až ke státním hranicím s Rakouskem. Přestože nedosahují velké absolutní výšky (Děvín 549 m n. m.), vystupují monumentálně nad okolní nížinu a tvoří přírodní dominantu jihu Moravy.
Vápenec, ze kterého se hřeben skládá, vznikl v druhohorním moři a byl vyzvednut do výše až 549 m n. m. (Děvín, nejvyšší hora Pálavy) alpínským vrásněním. Díky zachovalosti původní krajiny se v oblasti vyskytuje množství velmi vzácných živočichů a rostlin. Proto jsou vrchy součástí CHKO Pálava, která je severozápadní částí Biosférické rezervace Dolní Morava UNESCO. Na dvou výšinách se tyčí středověké hradní zříceniny (Děvičky a Sirotčí hrádek), na jižním úbočí se rozkládá malebné historické město Mikulov.
Děvín
Děvín je s nadmořskou výškou 549 metrů nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů, Mikulovské vrchoviny i celých Jihomoravských Karpat. Jedná se o podlouhlý hřeben s dvěma vrcholy. Na vyšším se nachází televizní vysílač, na nižším zřícenina hradu Děvičky (Dívčí hrady). Z vrcholu je za jasného počasí vidět ke 40 km vzdálenému Brnu a také na Velkou Javořinu (970 m). Děvín je součástí Národní přírodní rezervace Děvín-Kotel-Soutěska.
Děvičky
Děvičky (též Dívčí hrady nebo Maidenburg) jsou zřícenina gotického hradu tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu Děvín, nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů na jižní Moravě. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 m n. m.
Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem Dewiczkyjako pomezní zeměpanský hrad v královském držení. Dochovalo se i jméno jeho prvního purkrabího. Byl jím Štěpán z Medlova (†1235), zakladatel šlechtického rodu Pernštejnů a zároveň správce hradu Veveří. Po něm se stali purkmistry rakouský šlechtic Lipolt z Hardeggu a v roce 1244 Crha z Ceblovic. Během jejich správcování přišla do kraje skupina německých kolonistů. Podle zprávy z Pulkavovy kroniky byl Crha Rakušany zajat a přesto, že mu bylo vyloupnuto oko, hrad nepříteli nevydal.
Zprvu byla stavba pravděpodobně dřevěná. Mezi roky 1247-1294 není o tomto zeměpanském hradě zmínky a zdá se, že mohl být zničen při nájezdech Kumánův roce 1253. Hrad byl obnoven na konci 13. století za vlády krále Václava II. Roku 1334 udělil král Jan Lucemburský hrad lénem Lichtenštejnům. V tomto období zde došlo pravděpodobně k přestavbě a k zbudování nevelkého předhradí. Při obléhání Vídně Turky v roce 1529 došlo k posílení opevnění. V roce 1572 koupil celé mikulovské panství Adam z Dietrichštejna. Jeho syn Zikmund jako své sídlo hrad přestavěl a upravil hlavně obytné prostory. Při přestavbě bylo použito i velké množství cihel. Vznikla tak nepravidelná obdélná stavba o délce asi 65 metrů, jejíž plášť měl na šířku až 2 m. Na blízké skalce byla přistavěna renesanční bašta.
Za třicetileté války byl hrad obsazen švédskými vojsky, která táhla po vítězné bitvě u Jankova na Vídeň. Při odchodu švédské osádky byl vypleněn a zapálen. Ditrichštejnové se postarali o nejnutnější opravy a hrad byl až do požáru v roce 1744 používán jako strážní pevnůstka. Potom sloužil jako strážnice k hlášení požárů. K jeho konečnému opuštění došlo nejpozději na začátku 19. století. Poté postupně zchátral.
Zachovány jsou obvodové zdi a renesanční bašta se střílnami. Romantická stavba se nachází v chráněné krajinné oblasti Pálava a je v oblasti dominantní stavbou. Přístup je po červené turistické značce od železniční zastávky v obci Popice, nebo po zelené a červené značce od parkoviště aut v obci Pavlov, v obou případech je trasa dlouhá přes 7 km.
Sirotčí hrádek
Sirotčí hrádek, též Sirotčí hrad, Sirotčí hrady či Růžový hrad (německy Waisenstein nebo Rassenstein), je zřícenina gotického hradu, která se nachází nad vsí Klentnice v Pavlovských vrších. Počátky zdejšího hradu sahají do 13. století, kdy jej vystavěli Wehingenové, hrad poté patřil Liechtensteinů a Ditrichštejnům, v 16. století zpustl.
Zřícenina se nachází v těsné blízkosti obce Klentnice na severním okraji Stolové hory (jeden z kopců Pavlovských vrchů) v nadmořské výšce 458 metrů v přírodní rezervaci Růžový vrch, asi 3 km severně od Mikulova. Hrad byl vystavěn na dvou vápencových skaliscích, které dělila hluboká rokle, přičemž hlavní část hradu se nacházela na jižněji položené skále. Přes rokli pravděpodobně vedl most. Na menší plošině jižní skály byl vybudován třípatrový palác. Na severní, která je dnes nepřístupná, se nacházela hranolová strážní věž. Celé předhradí bylo ohrazeno valem a palisádou.
Z hradu se dochovala hradní zeď na jižním skalisku o výšce osmi metrů,v jejímž středu se nachází okenní otvor. Na protější straně zdi je pozůstatek třípatrového paláce vysoký několik metrů. V něm jsou hned tři okenní otvory, z toho dva jsou zakončeny lomeným obloukem. V těsné blízkosti zdi se nachází cisterna, která sloužila k zásobování hradu vodou.Na severněji položeném skalisku se dochovaly jen poměrně malé pozůstatky hradního zdiva.
Hrad nechal vystavět v polovině 13. století švábský rod Wehingenů, respektive jejich odnož, kterou založil rytíř Siegfried Sirotek. Po vymření rodu Wehingenů se hrad roku 1305 dostal do držení krále Václava III., který byl o rok později zavražděn. Poté se dostal do rukou Liechtenstein
V roce 1575 byl převeden do rukou Ditrichštejnů, přičemž tehdy už byl pravděpodobně zpustlý.I když se urbář z roku 1560 o Sirotčím hradě nezmiňuje, v roce 1590 jej výslovně označuje jako pustý
Se sirotčím hrádkem se váže i pověst o rytíři Čičosovi, který patřil k řádu templářů. Na hradě působil jako kastelán. Když se mu měl narodit syn, přišel Čičosovi povolávací rozkaz jeho řádu. Kvůli narození syna však Čičos odmítl. Nedlouho na to se na hrad dostavil komtur, kterého Čičosova žena Růžena požádala, aby šel nově narozenému dítěti za kmotra. Podle tradičního zvyku jméno dítěte vybírá právě kmotr. Komtur nabídku přijal a dal dítěti jméno Orphanus („sirotek“). Po narození dítěte dal komtur popravit Čičose za zradu řádu a učinil tak Orphana skutečným sirotkem. Poté nechal popravit všechny obyvatele hradu (až na jednoho), zatímco vdově po Čišosovi puklo srdce žalem. Komtur z hradu odjel a Orphana vzal s sebou. Ten když se po letech na hrad vrátil, nalezl tam jediného člověka - starce, kterému se kdysi podařilo uniknou komturovu hněvu. Když mu stařec převyprávěl, co se tehdy s jeho rodiči stalo, Orphanus zešílel a od té doby má po nocích jezdit na koni z hrádku na Turold.
Svatý kopeček
Přírodní rezervace Svatý kopeček byla vyhlášena v roce 1946 na rozloze 37,2 ha k ochraně bradla z jurských vápenců nad Mikulovem. Svatý kopeček je jeden z kopců Pavlovských vrchů o výšce 363 m. Tvoří spolu se zvonicí a kaplí Sv. Šebestiána významnou krajinnou dominantu nad Mikulovem. Menší kaple sv. Rosálie a kaple sv. Barbory se nachází za těmito dvěma dominantami. Kaple Božího hrobu zaklenutá kopulí je na turistické stezce v navazujícím lesním porostu.
Oblast Svatého kopečku v minulosti sloužila jako pastviny pro dobytek. Paradoxem je, že po ukončení pastvy některé části zarůstají nepůvodními keři a stromy, které musejí být pravidelně káceny - jsou to např. pajasan žláznatý (Ailanthus altissima), kustovnice cizí (Lycium barbarum), šeřík obecný (Syringa vulgaris) a trnovník akát (Robinia pseudoacacia). Historie původních církevních staveb na Svatém kopečku sahá až do první poloviny 17. století. V severovýchodní části kopce byl v roce 1816 otevřen lom na vápenec. Po ukončení těžby byly některé části uměle zalesněny. Ve starém lomu dnes hnízdí pár výra velkého (Bubo bubo).
Turold
Turold je přírodní rezervace ev. č. 456 severně od města Mikulov v okrese Břeclav. Oblast spravuje AOPK ČR Správa CHKO Pálava.
Důvodem ochrany je skalní, stepní a křovinná společenstva na vápencovém podkladě s výskytem druhů typických pro bradlové pásmo Pavlovských vrchů; významné geologické, paleontologické a archeologické naleziště, jakož i významné zimoviště netopýrů.
Vodní dílo Nové Mlýny
Vodní dílo Nové Mlýny je kaskáda přehradních nádrží na řece Dyji pod Pavlovskými vrchy na jihu Moravy, na rozhraní okresů Břeclav a Brno-venkov. Nazývá se podle stejnojmenné osady pod poslední hrází. Tvoří ji tři přehradní nádrže: Mušovská – horní nádrž, Věstonická – střední nádrž a Novomlýnská – dolní nádrž.
Nádrže byly postaveny v 70. až 80. letech 20. století, aby zamezily každoročním záplavám a zvýšily intenzitu zemědělské výroby. Hlavním důvodem výstavby byly plány socialistického hospodářství na rozsáhlé systémy zavlažovacích kanálů.
Horní nádrž slouží pro rekreaci, střední je přírodní rezervací (PR Věstonická nádrž) s ostrůvky pro hnízdění ptáků a dolní pro závlahy, výrobu elektřiny (Malá vodní elektrárna Nové Mlýny), rekreaci (jachting, surfing) a rybolov.
Prostřední nádrž zcela zatopila vesnici Mušov, zachován zůstal pouze její kostel stojící nad vsí na kopečku (nyní ostrově).
Naučná stezka Pavlovské vinice a vinné sklepy
Tři kilometry dlouhá naučná stezka vás na sedmi zastaveních seznámí s vinařskou obcí Pavlov, historií pavlovských vinic a zdejšího vinařství.
Dozvíte se také o pěstovaných odrůdách a místních viničních tratích.
Od konce června do začátku září se v Pavlově koná "Léto otevřených sklepů", kdy můžete využít nabídky zdejších vinařů a navštívit vždy jeden z otevřených vinných sklepů. Více informací získáte v Obecní vinotéce v Pavlově nebo na www.otevrene-sklepy-pavlov.cz.
Naučná archeologická stezka
Naučná stezka prezentuje archeologické památky z období paleolitu ("lovci mamutů"), doby římské a raného středověku. Naučná stezka má 8 zastavení.
Dávnou historií kraje provází 5 km dlouhá archeostezka s osmi panely, z nichž některé představují světoznámé lokality z doby lovců mamutů, kteří žili v okolí Dolních Věstonic a Pavlova před více než 30 000 lety. Právě odsud pocházejí nejstarší doklady o znalosti technologie pálení hlíny a výroby textilu na světě. Další panely se věnují památkám z doby římské a raného středověku. Texty jsou doplněny mnoha fotografiemi unikátních nálezů a plány a mapami z archeologických výzkumů.
Naučná vinařská stezka Mikulov
Dvacet kilometrů dlouhá tematická naučná stezka nabízí možnost seznámit se s taji vinařství pod Pálavou. Trasu mikulovské naučné vinařské stezky je možné absolvovat pěšky, na kole a dokonce i autem.
Výchozím bodem je parkoviště u Komerční banky v Mikulově, kde se nachází panel s úvodními informacemi. Odtud trasa pokračuje přes náměstí, kde se můžete zastavit v turistickém informačním centru pro aktuální informace o otevřených sklepech a vinařských akcích na trase. Dále pak pokračujte do vinařských obcí pod Pálavou.
Nejprve do Bavor a odtud do Perné, sídla známé šlechtitelské stanice, z níž pocházejí úspěšné odrůdy Pálava a Aurelius. Cesta se dál ubírá přes Horní Věstonice do slavnějších Dolních Věstonic, místa nálezu Věstonické venuše. Další na trase je Pavlov, jedna z nejzachovalejších vinařských obcí s jedinečnou památkovou rezervací. Poslední část vede lesem z Pavlova po silnici do Klentnice, ležící pod zříceninou Sirotčího hradu. Zde se také na křižovatce k Perné nachází poslední tabule, uzavírající soubor informačních panelů hovořících o vinařství, vinařích a jejich kraji pod Pálavou.
Naučná stezka Děvín
Naučná stezka představuje výjimečné přírodní hodnoty srdce CHKO Pálava – národní přírodní rezervace Děvín-Kotel-Soutěska. Stezku tvoří tři vzájemně propojené okruhy s 15 zastaveními a 3 orientačními mapami o celkové délce 11 km. Jsou určené pouze pro pěší a pokud byste chtěli stezku obejít celou, trvalo by vám to 4–6 hodin.
Ke stezce se dostanete po značených turistických trasách z Dolních Věstonic, Pavlova, Klentnice a po cestě stoupající od silnice mezi Pavlovem a Klentnicí do Soutěsky. Stezka pokrývá velmi široké spektrum témat od místního rostlinstva a živočichů až po vodohospodářskou a zemědělskou problematikou, nebo historii hradu Děvičky.
Naučná stezka Věstonická nádrž
Kolem střední nádrže Vodního díla Nové Mlýny, která je významnou ptačí rezervací, vede 11 km dlouhá naučná stezka. Na 6 zastaveních získáte informace o rybách a ptácích Novomlýnských nádrží, o zaniklé obci Mušov nebo o obnově lužní krajiny.